Termíny

1.7.2017 - 31.8.2017 - Hlavní prázdniny

-

-

Více... »

Hledat
Pokročilé hledání




Jakub Novák

Související stránky

Příběh handicapovaného studenta

Autor: Jakub Novák
xnovj102@vse.cz
Fakulta: Informatiky a statistiky (F4)
Studijní obor: Aplikovaná informatika

Je mi 21 let, bydlím v České Lípě. K mým zálibám patří práce na počítači, jízda na trojkolce, ekologie a sledování filmů. V
současné době studuji 3. semestr Vysoké školy ekonomické v Praze, obor aplikovaná informatika.

Mám dětskou mozkovou obrnu. Na kratší vzdálenost (cca 1km) chodím o francouzských berlích a na delší vzdálenost jezdím na
mechanickém vozíku. Tato diagnóza zhoršuje jemnou motoriku a snižuje pracovní tempo.

Nejvyšší zatím dosažené vzdělání je středoškolské (gymnázium). Nyní studuji na VŠE, obor Informatika.

Vlastní příběh

Jmenuji se Jakub Novák, je mi 21 let a v současné době studuji 3. semestr Vysoké školy ekonomické
v Praze, obor informatika – statistika. Ve volném čase pracuji na počítači (např. tvořím webové
stránky, učím se v grafickém programu, rozšiřuji si technologický obzor) a o víkendu, když je
pěkné počasí, rád jezdím na kole.

Přišel jsem na svět v České Lípě o dva měsíce dříve, než bylo v plánu. Ihned po porodu jsem byl
převezen do Liberce, kde jsem byl v inkubátoru. Vývoj neprobíhal běžným způsobem, ale lékaři
rodičům tvrdili, že jsem jen opožděný. Diagnózu dětské mozkové obrny mi zjistili až ve dvou a
půl letech v Praze. Sám jsem neseděl, nechodil, jenom jsem lezl po kolenou. Po zjištění diagnózy
jsem začal pravidelně cvičit a do začátku školní docházky jsem byl na dvou operacích, po kterých
jsem se s oporou dvou berlí mohl postavit na nohy. S berlemi jsem se naučil chodit alespoň na
kratší vzdálenosti, jinak mě rodiče přepravovali na kočárku, později na invalidním vozíku.

V předškolním věku jsem navštěvoval dětský stacionář v České Lípě, což byla obdoba mateřské školy
pro různě postižené děti. V sedmi letech jsem nastoupil na soukromou základní školu, která byla
určena hlavně pro žáky s poruchami učení a chování. Ve třídě bylo méně žáků než v ostatních
školách, takže se učitelé mohli více věnovat jednotlivým žákům. Tento přístup mi vzhledem k mé
pomalejší rychlosti vyhovoval. S negativním přístupem ze strany žáků jsem se na základní škole
nesetkal. Jen jedna třídní učitelka mě nechtěla brát na školní výlety.

V deváté třídě jsme na doporučení známých zvolili gymnázium při Jedličkově ústavu v Praze. Byl to
zlomový okamžik, protože jsem byl přes týden ubytován na internátu a o víkendu jsem jezdil
autobusem domů. Protože bych cestu na autobus neušel, využíval jsem služeb osobní asistence. Při
první jízdě autobusem jsem sice přejel autobusové nádraží, kde jsem měl vystoupit, ale vše
nakonec dobře dopadlo a od té doby s tím nemám problémy. V Jedličkově ústavu jsem poznal mladé
lidi s mnohem větším handicapem, než mám já. Dělali spoustu různých činností, hlavně různé druhy
sportů, hráli v hudební skupině, věnovali se výtvarným činnostem. Asi tehdy jsem si uvědomil, že
když člověk není pasivní a nerezignuje, může i s handicapem žít téměř plnohodnotný život, jaký
žijí lidé zdraví. Jenom ho to stojí trochu víc úsilí.

Toto poznání přispělo k mému rozhodnutí studovat vysokou školu. Sice jsem věděl, že budu
vstupovat do zcela neznámých vod, ale nebylo to poprvé a zatím vždycky všechno dobře dopadlo. Při
rozhodování, jakou školu zvolit dál, jsme vycházeli z mého zájmu o počítače, a proto padla volba
na školy, které vyučují obory zaměřené na informatiku. Měl jsem podanou přihlášku na Vysokou
školu ekonomickou, České vysoké učení technické a Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity
Karlovy. Když mělo ČVUT Den otevřených dveří, byl jsem se podívat v jeho budově na Karlově
náměstí. Ke vchodu vedlo hodně schodů a vnitřní prostory nebyly bezbariérové. Například jediný
výtah, který tam byl, byl tak úzký, že jsem se do něj s vozíkem nevešel a nastupovalo se do něj
ve sklepě. Navíc byli docela překvapení z toho, že tam chce studovat vozíčkář. K nejistotě, zda
udělám přijímací zkoušky, se tedy přidala další nejistota, jak se s vozíkem dostanu do takto
nepřístupných budov. Maminka z toho nespala a nervozita byla velká. Jako první jsem dělal
přijímací zkoušky na VŠE. Budova na Žižkově byla pro vozíčkáře celkem přístupná, navíc jsem se
dozvěděl, že při VŠE existuje Středisko pro handicapované studenty. Zkoušky jsem udělal a byl
jsem tak rád, že už jsem ani nezkoušel další přijímačky a po prázdninách nastoupil na fakultu
informatiky a statistiky VŠE.

Jediný problém, který mi znepříjemňuje studium, je fakt, že výuka probíhá jak na Žižkově, tak na
Jižním Městě. Při sestavování rozvrhu se snažím docílit toho, abych v jednom dni neměl vyučování
v obou budovách. Je to ale téměř nadlidský výkon. Cestování do školy na mechanickém vozíku taky
není žádná sranda. K dopravě po Praze využívám metro, autobus a nohy mé osobní asistentky. V
zimě, ať mám na sobě sebevíc vrstev oblečení, stejně po nějaké době prochladnu. Ve škole je pak
teplo, takže si zas všechno odkládám.

Chtěl bych poděkovat škole, že zřídila Středisko pro handicapované studenty, Středisku za pomoc,
kterou mi poskytuje a nejvíce mé asistence, která mě musí za každého počasí tlačit na vozíku.

Otázky spojené s životem handicapovaných

Jaké bariéry nejvíce ztěžují život handicapovaným?

Člověk na vozíku se kvůli bariérám stále ještě nedostane, všude tam, kam potřebuje.

Co naopak podle Vašeho názoru handicapovaným pomáhá, resp. může pomáhat?

Lidé, kteří jsou ochotni pomoci.

Co by bylo dle Vašeho názoru vhodné vylepšit na pomoci handicapovaným spoluobčanům?

Zavedení více bezbariérových autobusů a výstavba nových výtahů.

Jaké problémy podle Vašeho názoru si lidé neuvědomují v souvislosti s handicapem?

Někteří lidé si neuvědomují, že člověk na vozíku nemusí být mentálně postižený. A podle toho s ním jednat.

Jste spokojen(a) s přístupem okolí k handicapovaným? Pokud ne, co byste změnil(a)?

je potřeba změnit přístup veřejnosti k handicapovaným (například: popojít ode dveří, když handicapovaný člověk nastupuje do
dopravního prostředku).

 

prosinec 2008
Jakub Novák, FIS, 3. semestr

Copyright: Eliáš Václav, SHS VŠE v Praze, leden 2009
eliasv@vse.cz