Marta Osersová

Příběh handicapovaného studenta

Autor: Marta Osersová
xosem02@vse.cz
Fakulta: Národohospodářská (F5)
Studijní obor: Národní hospodářství

Jmenuji se Marta Osersová, pocházím z Prahy a v současné době dokončuji bakalářské studium na
fakultě národohospodářské Vysoké školy ekonomické v Praze. K mým zálibám patří především
cestování a poznávání lidí z jiných zemí, jejich zvyků a kultur. Také ráda vařím a peču, a pokud
mi to čas dovolí, s chutí se věnuji i různým tvůrčím aktivitám jako je keramika, výroba ozdob z
korálků a vosku apod. Ze sportovních aktivit jsou mými největšími favority plavání a turistika.

Mám vrozený šedý zákal, který mi byl v dětství několikrát operován, přesto je nevyléčitelný. V
běžném životě to pro mě představuje trvalé nošení brýlí, ani s nimi ale nevidím zcela dobře.
Problematické je pro mě především vidění do dálky a orientace ve zhoršených světelných
podmínkách, to znamená za šera či tmy. Na některé aktivity, jako je čtení nebo práce s počítačem
používám jiné silnější brýle, se kterými jsem schopna číst standardní (například novinový) text.
Některé činnosti, zejména některé sporty, ale také například řízení motorových vozidel, jsou z
mého života zcela vyloučeny.

Po absolvování 7 ročníků základní školy pro nevidomé a slabozraké v Praze, jsem pokračovala osmou
a devátou třídou na běžné základní škole. Po ukončení ZŠ jsem nastoupila na obchodní akademii v
Praze 6, kde jsem s drobnými úpravami podmínek studia (jako je delší doba na vypracování testu) v
roce 2005 úspěšně odmaturovala. Od podzimu 2005 jsem studentkou fakulty národohospodářské VŠE
Praha.

Trvalé zaměstnání nemám, neboť studium mi zabírá větší část volného času. V období letních
prázdnin a příležitostně i během roku pracuji brigádně. Jedná se většinou o práce v oblasti
administrativy, marketingu a cestovního ruchu, mám za sebou ale i zahraniční pracovní zkušenost.

Příběh

Jmenuji se Marta Osersová, pocházím z Prahy a v současné době dokončuji bakalářské studium na
fakultě národohospodářské Vysoké školy ekonomické v Praze. K mým zálibám patří především
cestování a poznávání lidí z jiných zemí, jejich zvyků a kultur. Také ráda vařím a peču, a pokud
mi to čas dovolí, s chutí se věnuji i různým tvůrčím aktivitám jako je keramika, výroba ozdob z
korálků a vosku apod. Ze sportovních aktivit jsou mými největšími favority plavání a turistika.

Narodila jsem se s oboustranným šedým zákalem, který mi byl v dětství několikrát operován, přesto
ani dnes nevidím úplně dobře. Má vada je nevyléčitelná, neboť v době kdy jsem přišla na svět,
nebyla medicína na takové úrovni, na jaké je dnes a lékařské zákroky, které se v současné době na
odstranění šedého zákalu běžně používají, u mě již provést nelze. V běžném životě to pro mě
znamená, že musím trvale nosit brýle, ve zhoršených světelných podmínkách někdy mívám problémy s
orientací. Jako kompenzační pomůcku při práci s počítačem a při čtení používám ještě další
silnější brýle, se kterými mohu tyto činnosti běžně vykonávat. Z některých činností, jako jsou
některé druhy sportů nebo řízení aut jsem však natrvalo vyloučena.

Přesto se svým handicapem mohu vést zcela normální a kvalitní život. O tom svědčí i dosavadní
průběh mého studia. Bez větších problémů se účastním veškeré výuky na škole a řádně plním své
studijní povinnosti. I mé předchozí středoškolské studium na obchodní akademii probíhalo téměř
bez komplikací. Nyní směřuji k bakalářskému titulu a rozhodně nemám v úmyslu studium ukončit.
Ráda bych pokračovala magisterským studiem až k získání titulu inženýr. Do budoucna uvažuji také
o rozšíření svých jazykových znalostí a protože mě hodně zajímá oblast cestovního ruchu, ráda
bych si časem udělala rovněž nějaký průvodcovský kurz.

V současné době se se svým handicapem nesetkávám s žádnými negativními reakcemi ze strany
ostatních. Byla to spíše záležitost mladšího věku, kdy jsem se kvůli šilhání, které je s mou
vadou spjaté, občas stávala středem pozornosti nebo dokonce terčem posměchu svých vrstevníků.
Dnes mě lidé berou takovou, jaká jsem. Pokud se mi někdo snaží vyjít vstříc, například vyučující,
tím, že mi přinese nějaký studijní materiál zvětšený nebo mi někdo nabídne zápisky z přednášky,
které jsem třeba nestihla, samozřejmě to hodnotím kladně a moc si toho vážím, na druhou stranu
ale nechci být proti ostatním nijak zvýhodňovaná, proto se snažím být ve všem soběstačná. Pokud
bych znala někoho s podobnou vadou té mé, určitě bych se mu snažila pomoci, a to aspoň předáním
svých zkušeností, které jsem v určitých oblastech během svého života nasbírala.

Pokud jde o integraci, tak já osobně mám jen ty nejlepší zkušenosti. Když nepočítám současné
studium na VŠE, pak poslední dva roky základní školy a celou dobu střední školy jsem absolvovala
v kolektivu zdravých lidí a v běžných vzdělávacích zařízeních. Se začleněním se do kolektivu jsem
nikdy neměla problém. Samozřejmě hodně záleží na konkrétním druhu postižení, ale obecně si
myslím, že dnešní společnost se snaží být k handicapovaným lidem vstřícná. Problémem může být
někdy spíše to, že zdraví občas nevědí, jak postiženému pomoci. Zde je pak třeba hledat řešení
společně. Ke každému handicapovanému člověku je nutné přistupovat individuálně, podle jeho
potřeb. Nasměrovat ho správnou cestou, neklást mu do ní další překážky, ale ani mu z ní
neodstraňovat všechny ty, které už tam jsou. Jedině pomocí ke svépomoci budou moct handicapovaní
lidé žít normální a plnohodnotný život. Tento přístup mi umožnil dostat se tam, kde dnes jsem, a
proto bych i já takto k ostatním handicapovaným přistupovala.

Otázky spojené s životem handicapovaných

Jaké bariéry nejvíce ztěžují život handicapovaným?

Dříve bylo takových překážek mnoho, ať už se jednalo o neznalost či neinformovanost společnosti,
jak k handicapovaným přistupovat nebo i různé technické bariéry, které znemožňovaly postiženým
lidem přístup na různá místa. Dnes se ale obojí daří poměrně úspěšně odstraňovat nebo alespoň
tady v Praze, odkud pocházím.

Co naopak podle Vašeho názoru handicapovaným pomáhá, resp. může pomáhat?

Zásadní dle mého názoru je, zájem společnosti o handicapované lidi a o jejich život. Myslím, že
dnes již existují organizace zaměřené na pomoc lidem s různými druhy postižení a v nich pracují
lidé, kteří skutečně pomoct umějí. Tyto organizace se často na veřejnosti propagují, pokud se
lidem a firmám zvenku jejich poslání a činnost líbí, jsou ochotni je finančně podporovat. Tím je
handicapovaným poskytována kvalitní pomoc, jak po stránce odborné, tak po té materiální.

Co by bylo dle Vašeho názoru vhodné vylepšit na pomoci handicapovaným spoluobčanům?

V zásadě si myslím, že je dnes pomoc poskytovaná handicapovaným občanům na srovnatelné úrovni
jako v ostatních zemích EU a že postižení lidé u nás nijak nestrádají. Určitá vylepšení by jistě
byla vítaná v oblasti sportu a kultury pro handicapované lidi, například rozšířením
(zpřístupněním) okruhu kulturních programů a sportovních aktivit, které postižení navštěvují nebo
vykonávají. Zapojení zdravích lidí do těchto aktivit spolu s handicapovanými by také jistě bylo
pozitivní.

Jaké problémy podle Vašeho názoru si lidé neuvědomují v souvislosti s handicapem?

Přesto, že se společnost snaží, aby postižení lidé nestrádali nebo nežili nuzně, často nevidí
další potřeby handicapovaných lidí, jako jsou partnerský život, seberealizace, kariéra,…
Zajištění základních potřeb člověku stačí pro přežití, pro kvalitní život je to však málo a
kvalitní život náleží handicapovaným lidem stejně tak jako těm zdravým.

Jste spokojen(a) s přístupem okolí k handicapovaným? Pokud ne, co byste změnil(a)?

Jak jsem již výše uvedla, nevidím v současné době zásadní problémy v přístupu společnosti k
postiženým lidem, přesto vždy je co zlepšovat. Zkvalitnění by mělo přijít v oblasti kultury,
sportu a vůbec aktivit uskutečňovaných ve volném čase. Důležitá je také podpora postižených při
jejich seberealizaci, profesním zájmu a partnerských vztazích.

Otázky spojené se studiem

Jak a proč jste si vybral(a) školu nebo obor, který jste studoval(a) či nyní studujete? Omezil
Váš výběr handicap?

Při výběru školy jsem byla hodně ovlivněna svou ctižádostí a sebevědomím. Po úspěšném absolvování
běžné střední školy, jsem si hodně věřila a nechtěla si připustit, že další vzdělání by mohlo být
nějak problematické. Ne, že bych se na svůj handicap v tu chvíli vůbec neohlížela, ale má touha
něco dokázat byla větší než obavy z toho, že by to nemuselo vyjít. Svého rozhodnutí jsem dosud
nelitovala.

S jakou mírou integrace jste se setkal(a) během Vašeho studia? Měl(a) jste možnost studovat na
speciálních školách? Vybral(a) jste školu běžného typu ve Vašem okolí? Proč?

Mám zkušenosti s oběma typy škol, to znamená jak se specializovanou školou, tak i s běžným
vzdělávacím zařízením. Prvních sedm let základní školy jsem absolvovala na Základní a zvláštní
škole pro slabozraké a nevidomé Koperníkova v Praze, poté jsem pokračovala na běžné ZŠ, i mé
další studium se už pak ubíralo pouze ke klasickým školám. S integrací na klasických školách mám
velmi dobré zkušenosti. Možná jsem měla jen štěstí na vstřícné lidi, ale spíš si myslím, že školy
už dnes mají o handicapované studenty zájem a snaží se je začleňovat do kolektivu. Studium na
speciální škole je speciálně uzpůsobené potřebám tamních studentů a nemusí být srovnatelné se
studiem (s nároky na studium) na normální škole. Ze svých zkušeností bych si skoro troufla
tvrdit, že u studentů specializovaných škol se téměř neočekává jejich uplatnění na normálních
školách a v „normálním životě“.

Když jste si vybíral(a) střední či vysokou školu, věděl(a) jste o možnostech přizpůsobení studia
individuálním potřebám handicapovaného studenta na jednotlivých školách? Pokud ano, tak odkud?
Pokud ne, tak odkud myslíte, že byste se to dozvěděl(a)?

Když jsem si volila svou střední školu, tak jsem se na tyto možnosti informovala u ředitelky
školy. Věděla jsem také o možnosti studovat střední školu ve specializovaném zařízení pro
slabozraké. Paní ředitelka obchodní akademie, kterou jsem vystudovala byla od počátku vstřícná a
nakloněná mému studiu na její škole, proto jsem se rozhodla pro tuto běžnou střední školu. Po
jejím absolvování jsem věděla, že výrazná uzpůsobení oproti normálním studentům nepotřebuji,
proto jsem se bez větších obav hlásila i na klasickou vysokou školu.

Jaké bariéry nejvíce ztěžují studium handicapovaným?

Já osobně jsem se kromě nezájmu či nevstřícnosti pár vyučujících s žádnými bariérami nesetkala,
ale je to dáno konkrétními potřebami studenta s handicapem, proto studenti s jiným druhem
postižení mohou mít na tuto záležitost zcela jiný názor. Já své studium hodnotím jako téměř
bezbariérové.

Co naopak podle Vašeho názoru handicapovaným při studiu pomáhá, resp. může pomáhat?

Jednoznačně nejdůležitější je pozitivní přístup vyučujících k handicapovaným studentům. S
takovýmto přístupem se totiž i ostatní překážky odstraňují mnohem snáz. Důležitý je také vztah
kolektivu k postiženému studentovi, zejména pokud je tento student mezi zdravými spolužáky.
Přátelský vztah okolí je významný pro psychiku a pohodu handicapovaného studenta. V neposlední
řadě je důležité také speciální vybavení či pomůcky, pokud je student potřebuje.

Co by bylo dle Vašeho názoru vhodné vylepšit na pomoci handicapovaným studentům?

Je těžké říct, co by bylo třeba zlepšit, protože pokud někdo nemá zájem vyhovět či pomoci těmto
studentům, tak jeho postoj asi jen tak něco nezmění. Zlepšení jsou možná dělat v oblasti
technického vybavení, kompenzačních pomůcek, odstraňování bariér v prostoru a podobně, ale jak už
jsem zmínila výše, nejdůležitější je přátelský a vstřícný přístup pedagogů, spolužáků a okolí k
postiženému studentovi – to je to největší zlepšení, které je možné udělat.

Jste spokojen(a) s přístupem pedagogů k handicapovaným? Pokud ne, co byste změnil(a),pokud ano,
čeho si nejvíce ceníte?

O většině pedagogů, se kterými jsem dosud přišla do styku, by se dalo říct, že mě minimálně
neodmítli, pokud jsem se na ně obrátila například s prosbou o nějaké uzpůsobení testu či podobně.
Přístup každého je samozřejmě individuální, jsou vyučující, na které díky jejich vstřícnosti
dlouho nezapomenu, ale jsou i takoví, které už bych podruhé o něco žádat nechtěla. Celkově jsem
ale s přístupem svých bývalých i současných vyučujících spokojená a tímto jim také děkuji.

Prostor pro Váš další názor či poznámku

Chcete něco vzkázat občanům, kteří mají handicap, nebo je povzbudit? Máte zprávu i pro ostatní?
Sdělte jim to! Sdělená starost je poloviční.

Vzkaz všem handicapovaným i zdravým lidem:

Milí handicapovaní! Jděte si sebevědomě za svými cíli, plňte si své sny a nenechte se odradit
jedním neúspěchem. Fyzická vada, kterou někde po těle máme, z nás přeci nedělá horší nebo dokonce
méně kvalitní lidi! A Vy, naši zdraví spoluobčané, neztrácejte svůj zájem o nás, je to pro nás
moc důležité. Děkujeme Vám.

prosinec 2008
Marta Osersová, NF, 7. semestr

Copyright: Eliáš Václav, SHS VŠE v Praze, leden 2009
eliasv@vse.cz


Copyright (C) 2000 - 2017 University of Economics in Prague