Michaela Rothová

Příběh handicapovaného studenta

Autor: Michaela Rothová
xrotm04@vse.cz
Fakulta: Mezinárodních vztahů (F2)
Studijní obor: Mezinárodní politika a diplomacie, cestovní ruch

Jmenuji se Míša a jsem čtyřiadvacetiletou těžce zrakově postiženou studentkou Vysoké školy
ekonomické v Praze. Zároveň jsem také lektorkou anglického jazyka v několika firmách. Pocházím z
Teplic, kde jsem chodila na základní školu s rozšířenou výukou jazyků (učila jsem se německy a
anglicky). Poté jsem absolvovala gymnázium v Ústí nad Labem, též s užším zaměřením na jazyky
(více jsem se orientovala na angličtinu než na němčinu). I přes mé zrakové postižení jsem
navštěvovala běžné školy, které nebyly specializované ani vybavené pro handicapované
žáky/studenty.
Mám-li se ještě blíže představit, musím dodat, že kromě toho, že jsem spíše humanitně
orientovaná, jsem také společenská, komunikativní, mám dobré organizační schopnosti, které mi
pomáhají při studiu i při práci. Jsem také tvrdohlavá, což je někdy vlastnost pozitivní, ale
někdy také poněkud méně pozitivní.

Mé zrakové postižení je následkem zánětu mozkových blan , který výrazně poškodil sítnici a oční
nervy (respektive mateřskou buňku a obaly na těchto nervech), což způsobilo zásadní výpadky v
zorném poli. Laicky řečeno „vidím“ pouze malými okrsky periferií a v centru oka (centrální
skotom) a jeho okolí mám slepá místa. Jde tedy o těžké zrakové postižení, resp. o pásmo praktické
slepoty. Jedná se o progresivní onemocnění, které se v průběhu let zhoršuje (jde o demyelinizaci
zrakových nervů). V praxi to vypadá tak, že na předměty, které chci vidět, se musím dívat
„koutkem“ oka (nedívám se přímo, ale „někam jinam“), běžně se stává, že nevidím člověka jdoucího
proti mně (spoléhám na to, že se lidé vyhnou ?), bez kompenzačních pomůcek nemám šanci přečíst
noviny, skripta, jízdní řády na zastávkách… Na ulici nepoznávám své kamarády, známé ani blízké.
Na druhou stranu toto vnímám celkem pozitivně – ukáže se, kdo je opravdový kamarád – ti se ke mně
vždy hlásí. Ti, co si myslí, že jsem namyšlená, že je nezdravím atd., bohužel nepochopili můj
handicap nebo ho odmítají akceptovat. Kromě ostrosti vidění je dále deformován i odhad
vzdálenosti, přesné vnímání barev (zejména tmavých odstínů – např. rozlišení tmavě hnědé – černé
– tmavě modré – tmavě zelené atd.).

středoškolské – Gymnázium Stavbařů, Ústí nad Labem (září 1999 – květen 2003), specializace na
jazyky (angličtina a němčina),
nyní Vysoká škola ekonomická v Praze (září 2003 – ), Fakulta mezinárodních vztahů, hlavní
specializace – Mezinárodní politika a diplomacie, vedlejší specializace – Cestovní ruch

Pracuji při studiu jako lektorka anglického jazyka.

Příběh

Můj příběh, příběh těžce zrakově postižené, přibližuje nejen život, radosti i starosti, problémy
i příležitosti, které s sebou handicap přináší, ale zejména se soustředí na vysokoškolské studium
a jeho průběh, obtíže či překážky, možnosti i výhody s ním spojené.

Jmenuji se Míša a jsem čtyřiadvacetiletou studentkou Vysoké školy ekonomické v Praze. Zároveň
jsem také lektorkou anglického jazyka v několika firmách. Pocházím z Teplic, kde jsem chodila na
základní školu s rozšířenou výukou jazyků (učila jsem se německy a anglicky). Poté jsem
absolvovala gymnázium v Ústí nad Labem, též s užším zaměřením na jazyky. Více jsem se orientovala
na angličtinu než na němčinu. I přes mé zrakové postižení jsem navštěvovala běžné školy, které
nebyly specializované ani vybavené pro handicapované žáky/studenty.
Mám-li se ještě blíže představit, musím dodat, že kromě toho, že jsem spíše humanitně
orientovaná, jsem také společenská, komunikativní, mám dobré organizační schopnosti, které mi
pomáhají při studiu i při práci. Jsem také tvrdohlavá, což je někdy vlastnost pozitivní, ale
někdy také poněkud méně pozitivní.

Nejprve se ale vrátím k počátku mého handicapu. V páté třídě na základní škole jsem v prosinci
dostala příušnice a na začátku ledna z toho byl zánět mozkových blan. Bohužel paní doktorka na
teplické neurologii vůbec nepoznala, že se jedná o tak vážný problém a moji situaci nijak
neřešila. Naštěstí mě moji rodiče odvezli do ústecké nemocnice, kde si mě nechali na infekčním.
Od té doby se mi začal rapidně zhoršovat zrak. Lékaři neustále měnili diagnózu, určitě se velmi
usilovně snažili, ale oči mi už nedokázali zachránit. Z vyprávění vím, že všichni byli rádi, když
se jim podařilo zachránit mi život. Po pěti měsících strávených v nemocnici jsem se měla vrátit
do školy. Byť v nemocnici fungovala jedna paní učitelka, která svolávala na dopoledne děti z
dětského oddělení, byl návrat na základku velmi náročný. Nakonec jsem zvládla řádně dokončit pátý
ročník nejen díky vstřícnosti učitelů a možnosti individuálních zkoušek, ale hlavně díky pečlivé
péči a pomoci mojí maminky. Nešla jsem na žádnou specializovanou školu, protože maminka jako
speciální pedagog je vlastně na nejrůznější problémy při vzdělávání odborník, takže mě celou
základní školou velmi dobře provázela.

Když jsem se chtěla hlásit na gymnázium, rodiče se snažili o to, abych šla na to teplické. Zde
byl nejen pan ředitel, ale i celý učitelský sbor ochoten vyjít vstříc mému handicapu a v podstatě
i přistoupit na individuální plán. Jenže jsem si vzala do hlavy, že chci na ústecké, kde je
rozšířená výuka jazyků. Bohužel, tady pan ředitel už nebyl tak vstřícný k mému handicapu. Řekl,
že po svých vyučujících nemůže ještě chtít, aby se věnovali speciální přípravě pro postižené, že
to je gymnázium pro zdravé. I přesto jsem si prosadila svou.
Nakonec míra integrace u jednotlivých učitelů byla diametrálně rozlišná. Nejlépe, a dle mého
názoru naprosto správně, se ke mně choval pan učitel na fyziku. Vycházel mi vstříc, jak jen to
bylo možné. Byl na mě sice stejně náročný jako na ostatní, ale dal mi více času na vypracování
písemného testu, zvětšoval mi na velké formáty všechny potřebné písemnosti (toto dělali i ostatní
učitelé, někteří ochotněji, jiní méně), ale byl i trpělivý při vysvětlení látky náročné na
zrakovou práci (grafy, tabulky…) apod. Za to náš pan učitel na němčinu (a ve 3. a 4. ročníku i
třídní) totálně nepochopil můj handicap. Tvrdil mi, že si vymýšlím a že chci jenom úlevy. Jeho
postoj mi dodnes zůstává utajen. Shodou okolností jeho partnerka byla naše paní učitelka na
angličtinu, která naopak se ke mně chovala velmi pěkně.
I přes velké psychické vypětí způsobené zmiňovaným třídním, jsem úspěšně odmaturovala. Dokonce se
mi ve 3. ročníku podařilo udělat First Certifikate in English (FCE, test Cambridge University).
Za pomoci pracovníků British Council Ústí nad Labem jsem měla testy zvětšené na A3 a směla jsem
mít více času na vypracování.

Na Vysoké škole ekonomické jsem se nesetkala s jediným sebemenším problémem. Už přijímací řízení
jsem měla uzpůsobené svému handicapu. Měla jsem možnost přivézt si do školy televizní lupu a
dostala jsem tolik času na vypracování, kolik jsem jen potřebovala. Všichni vyučující mi
maximálně pomáhají, někteří až dojemně. Např. se slovy: „Slečno, je skvělé, že studujete, to vás
obdivuji, samozřejmě, že to nějak uděláme, řekněte si sama, co je pro vás nejlepší.“ Opravdu jsem
všem inženýrům, docentům, profesorům vděčná za jejich skvělý přístup. Po „lekci“, kterou jsem
dostala od pana třídního na gymnáziu, jsem ani tak úžasný přístup nečekala.

Mým životem ale není jenom škola a studium. Mám také spoustu přátel, skvělého přítele a společně
si užíváme hromadu zábavy. Většinou mám pocit, že žádný handicap ani nemám a že žiji absolutně
normální život (otázka je, co je normální ?). Chodíme do hospůdek, občas tancovat, často na hory
a různé výlety, jezdíme na vodu, pod stan, ale také k moři. Mám hromadu různých aktivit, kromě
školy a vyučování angličtiny, takže je můj život velmi hektický, ale hodně veselý. Miluji humor.

Řekla bych, že to, jestli je člověk šťastný nebo rozmrzelý, veselý nebo bručoun, není otázka
postižení. Dokonce nedávno jsem byla ráda, že toho příliš mnoho nevidím. S přítelem jsme byli v
zoo. Pozorovala jsem nádherného orla a přítel mi říká: „Pojď, to není hezký pohled. On zrovna
žere kuře.“ Brr, ještěže jsem to neviděla ?.

A jestli jsem už někomu pomohla či o tom uvažuji? Ať zdravá či s postižením, chtěla bych všem
lidem s nejrůznějšími handicapy pomáhat především sdělením, že stojí za to se s životem prát,
snažit se o vzdělání, o práci, o kontakty s lidmi. Chtěla bych jim říci, že na žádný problém není
člověk sám, pokud se do samoty sám neuzavře.

Míra integrace postižených v naší společnosti je různá, a sice – domnívám se – že závisí jak na
postiženém člověku, tak na jeho okolí. Např. požádám-li na úřadech, na poště, na zastávce atd. o
pomoc, není to pro lidi obvykle žádný problém a já budu celou situaci prožívat dobře, a oni
většinou také. Nevydám-li se na úřad či nepožádám-li o pomoc s tím, že jsou stejně VŠICHNI
HROZNÍ, NEOCHOTNÍ atd., budu se jen uzavírat ve své hořkosti a pocitu, že tato společnost nic pro
postižené nedělá.

Otázky spojené s životem handicapovaných

Jaké bariéry nejvíce ztěžují život handicapovaným?

Těžko posuzovat bariéry pro jiné handicapy – některé jsou zjevné, snadno identifikovatelné i
lidmi bez handicapu, ale určitě existuje celá řada překážek, u kterých si ani neuvědomujeme, že
by mohly zdravotně postiženým ztěžovat život.
Široká veřejnost převážně nemá informace o tom, jak správně jednat a zacházet s handicapovanými –
např. jak pomoci nevidomému na přechodu či vozíčkáři do autobusu atd. V řadě měst chybí přechody
pro nevidomé, bezbariérové přístupy pro vozíčkáře, na úřadech se jen minimálně setkáme s
pracovníky, kteří jsou vybaveni pro komunikaci se sluchově postiženými… Pro zrakově postižené
jsou komplikací „lístečky s čísly“ na poštách, v bankách či na úřadech – nevidím ani na přístroj
na tisknutí čísel, ani na cedule s čísly… Informace na tabulích s odjezdy vlaků a čísla nástupišť
na nádražích jsou také nedostupné. A což teprve cenovky v obchodech, velikosti oblečení,
informace o složení potravin či o výrobku – tam jsem zcela závislá na ochotě a vstřícnosti
prodavačů.

Co naopak podle Vašeho názoru handicapovaným pomáhá, resp. může pomáhat?

Mně, a vím, že nejen mně, obrovsky pomohl Institut pro rehabilitaci zrakově postižených řízený
Mgr. Pavlem Wienerem. Pan Wiener a jeho tým mají fantastický přístup ke zrakově handicapovaným a
nevidomým spoluobčanům. Stručně řečeno těmto osobám pomáhají včlenit se do „normálního“
každodenního života. Učí nevidomé a těžce zrakově postižené nejen správně zacházet se slepeckou
holí, ale také jsou schopni přesně pro každý typ postižení vybrat vhodné kompenzační pomůcky,
které ulehčují „život“, a naučit s tím dané osoby zacházet. Skvělé mi přišlo to, že jednou ročně
pořádají i týdenní pobyt ve Slovinsku zaměřený na začlenění se do „normálního“ života. Tohoto se
mohl zúčastnit každý po absolvování kurzu přímo v Institutu. Člověk se naučil např. krájet cibuli
(téměř poslepu), nalévat čaj do hrníčku se speciální pomůckou a spoustu dalších velmi
praktických věcí, které zdravým lidem přijdou jako samozřejmé banality.
Přestože v dnešní době většina lidí spíše kritizuje systém zdravotní péče, existuje tu možnost
velmi účinné pomoci. Např. dostupné pomůcky usnadňující život a příspěvky na ně od příslušných
magistrátů jsou výborným nástrojem na úplnou nebo alespoň částečnou kompenzaci handicapu. Pokud
mám opět mluvit ze své zkušenosti – setkala jsem se s velkou ochotou pracovnic odboru sociální
péče teplického magistrátu.
Dalším významným bodem v pomoci handicapovaným je, dle mého názoru, informovanost a vstřícnost
učitelů (ne jako můj bývalý pan třídní na gymnáziu). Je důležité nesnižovat nároky na znalosti a
výkon handicapovaných, ale uzpůsobit pracovní podmínky tak, aby bylo vůbec možné úkol
zrealizovat.
Nemenší oporou, ba dokonce největší, mi je má rodina, můj přítel a moji kamarádi. Všichni ke mně
přistupují absolutně skvěle – nelitují mě, časem se naučili mi ve správnou chvíli pomoci (např.
přečíst jídelní lístek v restauraci či u oblečení velikosti na cedulkách, chytit mě za ruku když
přijdeme ze světla do tmavé místnosti nebo na schodech atd.).

Co by bylo dle Vašeho názoru vhodné vylepšit na pomoci handicapovaným spoluobčanům?

Myslím, že stávající možnosti jsou dostatečné, jen se je musí naučit využívat (nikoliv zneužívat)
jak postižení, tak ostatní lidé.

Jaké problémy podle Vašeho názoru si lidé neuvědomují v souvislosti s handicapem?

Někteří už dokáží díky osvětě pomoci nevidomému přejít ulici, ale desítky drobných maličkostí,
které nám velmi komplikují běžnou životní praxi, si neuvědomují. Jde právě o výše zmíněné
bariéry, například jízdní řády, čísla na poštách či úřadech…
Domnívám se, že nejúčinnější je vlastní prožitek: např. pražská akce typu „kavárna ve tmě“, kde
obsluhují nevidomí či těžce zrakově postižení zdravé lidi, je pro běžnou populaci tak výmluvný
zážitek, že začnou nad handicapem přemýšlet ze zcela jiného úhlu.

Jste spokojen(a) s přístupem okolí k handicapovaným? Pokud ne, co byste změnil(a)?

Přístup k handicapovaným mohu posoudit pouze z hlediska svých vlastních zkušeností: lidé z mého
okolí jsou převážně velmi vstřícní a ochotní mi pomoci, ať už to jsou učitelé na VŠ, přátelé atd.
Věřím, že to také z velké části záleží na komunikaci mezi lidmi.

Otázky spojené se studiem

Jak a proč jste si vybral(a) školu nebo obor, který jste studoval(a) či nyní studujete? Omezil
Váš výběr handicap?

Naštěstí jsem už od základní školy tíhla spíše k humanitním oborům, zejména k jazykům. Ve výběru
mého oboru mě tedy můj handicap neomezil. Pravda, že by se mi také líbil obor architektura nebo
interiérový design, a to už bych byla omezena – přece jen je potřeba rýsování, kreslení a
malování, na které by člověk měl vidět velmi dobře.
Vysokou školu ekonomickou jsem zvolila proto, že mi do budoucna přišlo smysluplné rozumět
ekonomii a zároveň proto, že obor Mezinárodní politika a diplomacie je humanitní. Dalším
významným rozhodovacím kritériem byly jazyky – nejen, že dva člověk musel umět nejen kvůli
přijímacímu řízení, následně bylo potřeba během studia absolvovat šest kurzů v těchto dvou
jazycích. Také zde byla možnost studovat i další jazyky v rámci celoškolsky volitelných předmětů.

S jakou mírou integrace jste se setkal(a) během Vašeho studia? Měl(a) jste možnost studovat na
speciálních školách? Vybral(a) jste školu běžného typu ve Vašem okolí? Proč?

Neprošla jsem žádnou speciální školou. Na základní škole jsem o takovéto možnosti nevěděla, ale
moji rodiče určitě ano. Zejména maminka jako speciální pedagog je vlastně na nejrůznější problémy
při vzdělávání odborník, takže mě základní školou velmi dobře provázela. A na střední školu jsem
chtěla na gymnázium se specializací na jazyky. Na různých školách, dokonce i u jednotlivých
učitelů či vyučujících jsem se setkala s různou mírou integrace.
V páté třídě na základní škole jsem byla od začátku ledna do konce května v nemocnici, a přesto
mi všichni učitelé, za což jsem jim velmi vděčná, umožnili dokončit ročník formou individuálních
zkoušek. Až do deváté třídy brali ohledy na můj handicap. Vím, že za tím stálo veliké úsilí a
spousta vysvětlování mojí maminky. Samozřejmě, že nechtěla, aby mi učitelé ulevovali a
nepožadovali po mně stejné znalosti jako po ostatních dětech, ale jen aby se snažili vytvořit mi
podmínky odpovídající mému handicapu, např. více času na vypracování písemného testu.
Když jsem se chtěla hlásit na gymnázium, rodiče se snažili o to, abych šla na to teplické. Zde
byl nejen pan ředitel, ale i celý učitelský sbor ochoten vyjít vstříc mému handicapu a v podstatě
i přistoupit na individuální plán. Jenže (jak jsem zmiňovala, jsem tvrdohlavá) – vzala jsem si do
hlavy, že chci na ústecké, kde je rozšířená výuka jazyků. Bohužel, tady pan ředitel už nebyl tak
vstřícný k mému handicapu. Řekl, že po svých vyučujících nemůže ještě chtít, aby se věnovali
speciální přípravě pro postižené, že to je gymnázium pro zdravé. I přesto jsem si prosadila svou.
Nakonec míra integrace u jednotlivých učitelů byla diametrálně rozlišná. Nejlépe, a dle mého
názoru naprosto správně, se ke mně choval pan učitel na fyziku. Vycházel mi vstříc, jak jen to
bylo možné. Byl na mě sice stejně náročný jako na ostatní, ale dal mi více času na vypracování
písemného testu, zvětšoval mi na velké formáty všechny potřebné písemnosti (toto dělali i ostatní
učitelé, někteří ochotněji, jiní méně), ale byl i trpělivý při vysvětlení látky náročné na
zrakovou práci (grafy, tabulky…) apod. Zato náš pan učitel na němčinu (a ve 3. a 4. ročníku i
třídní) totálně nepochopil můj handicap – tvrdil mi, že si vymýšlím a že chci jenom úlevy. Jeho
postoj mi dodnes zůstává utajen – shodou okolností jeho partnerka byla naše paní učitelka na
angličtinu, která naopak se ke mně chovala velmi pěkně.
Na Vysoké škole ekonomické jsem se nesetkala s jediným sebemenším problémem. Už přijímací řízení
jsem měla uzpůsobené svému handicapu. Měla jsem možnost přivézt si do školy televizní lupu a
dostala jsem tolik času na vypracování, kolik jsem jen potřebovala. Všichni vyučující mi
maximálně pomáhají, někteří až dojemně (např. se slovy – slečno, je skvělé, že studujete, to vás
obdivuji, samozřejmě, že to nějak uděláme, řekněte si sama, co je pro vás nejlepší). Opravdu jsem
všem inženýrům, docentům, profesorům vděčná za jejich skvělý přístup k mému handicapu. Po
„lekci“, kterou jsem dostala od pana třídního na gymnáziu, jsem ani tak úžasný přístup nečekala.

Když jste si vybíral(a) střední či vysokou školu, věděl(a) jste o možnostech přizpůsobení studia
individuálním potřebám handicapovaného studenta na jednotlivých školách? Pokud ano, tak odkud?
Pokud ne, tak odkud myslíte, že byste se to dozvěděl(a)?

Na tuto otázku v podstatě odpovídám výše. Zde jen dodám, že o speciálním gymnáziu ve Stodůlkách
jsem věděla od rodičů, ale další informace lze jistě získat i v různých tyflocentrech.

Jaké bariéry nejvíce ztěžují studium handicapovaným?

Pro mě osobně je největší bariérou čtení spousty a spousty textu, knih a různých studijních
materiálů. Byť mám skvělou zvětšovací televizní lupu, časové náklady jsou neuvěřitelné. Na druhou
stranu je ale dobré, že si lze studium prodloužit, protože v řádných termínech by nebylo možné.

Co naopak podle Vašeho názoru handicapovaným při studiu pomáhá, resp. může pomáhat?

Obrovsky mi pomáhá výše zmíněná televizní lupa, notebook se speciálním zvětšovacím softwarem, ale
hlavně ten výborný přístup vyučujících. Za celých 5 let jsem neměla problém se s nikým dohodnout
na pro mě zvládnutelném postupu zkoušení či testu. Prakticky téměř všechny písemné testy dělám
individuálně a ústně.

Co by bylo dle Vašeho názoru vhodné vylepšit na pomoci handicapovaným studentům?

Z hlediska zrakově postižené studentky jsem absolutně spokojená s přístupem na VŠE.

Jste spokojen(a) s přístupem pedagogů k handicapovaným? Pokud ne, co byste změnil(a),pokud ano,
čeho si nejvíce ceníte?

Odpověď viz výše.

 
Otázky spojené s Vaším zaměstnáním, praxí…

S jakými překážkami jste se setkal(a) nebo stále setkáváte ve Vašem zaměstnání (v současném či
předcházejícím).

Dokud jsem neměla přenosnou televizní lupu, bylo lektorování vcelku dobrodružné. Samozřejmě, že
na studenty jsem byla vždy velmi dobře připravená, nicméně jsem s nimi nemohla číst žádný článek,
vůbec nic (respektive oni četli a já jen poslouchala), okamžitě si přečíst nějaké jejich
materiály. Vše jsem si musela brát domů, kde jsem měla velkou (nepřenosnou) televizní lupu, abych
si to přečetla, zkontrolovala…

Jaké jste měl(a) možnosti brigád při studiu?

V době studia na gymnáziu jsem o letních prázdninách prodávala zeleninu v malém obchodě v
Teplicích. Zde jsem se v podstatě se svým handicapem vypořádala bez jakýchkoli obtíží. Zrovna tak
tomu bylo u měsíční brigády v kuchyni v kampu.
Při studiu na VŠ jsem první dva roky pracovala v reklamní agentuře v Ústí nad Labem. Má práce
spočívala v jednání s klienty, tudíž zde nebyl žádný problém, aneb na komunikaci s lidmi není
nutné vidět. Vím, že oční kontakt je důležitý, nicméně i bez něj se mi dařilo velmi dobře. Zde
jsem pracovala zejména v létě a o semestrech spíše nárazově – přece jen studovat v Praze, bydlet
v Teplicích a pracovat v Ústí nad Labem se nedá snadno stíhat. Od třetího ročníku jsem se
rozhodla věnovat se lektorování anglického jazyka. Jednak jsem mohla učit v Praze (a tím
eliminovat cesty do Ústí nad Labem a ušetřit tak čas), jednak mě angličtina a učení AJ hrozně
baví a v neposlední řadě je to velmi dobře placená „brigáda“ ke studiu.

Jak jste našla své zaměstnání?

O možnosti pracovat v reklamní agentuře mi řekla kamarádka, která tam byla již zaměstnaná.
Vypravila jsem se na sjednaný pohovor s manažerem a domluvili jsme se na spolupráci. S mým
handicapem neměl vůbec problém, možná ze začátku si úplně nebyl jistý mými kvalitami, ale posléze
zjistil, že v komunikaci s lidmi jsem velmi dobrá a že můj handicap absolutně není překážkou pro
podávání skvělého výkonu.

V jakém oboru pracujete? Proč jste si jej vybral(a)?

Práci lektorky anglického jazyka jsem si vybrala ze tří důvodů:
1) angličtina mě nesmírně baví
2) práce a komunikace s lidmi je pro mě „hrou“
3) „pracovní dobu“ si můžu řídit sama a výdělek je slušný.

Prostor pro Váš další názor či poznámku

Chcete něco vzkázat občanům, kteří mají handicap, nebo je povzbudit? Máte zprávu i pro ostatní?
Sdělte jim to! Sdělená starost je poloviční. A sdělená radost?

Ve známé písničce jsou slova: „Dělání, dělání, všechny smutky zahání…“ Řekla bych, že zahání i
spousty problémů, které handicap přináší, posiluje sebevědomí a sebeúctu. Proto bych vzkázala
zdravým: „Nebojte se postižených a dejte jim šanci!“ Proto bych vzkázala postiženým: „Nebojte se
a hledejte – hledejte práci, lidi a najdete sebe! ?“

prosinec 2008
Michaela Rothová, FMV, 11. semestr

Copyright: Eliáš Václav, SHS VŠE v Praze, leden 2009
eliasv@vse.cz


Copyright (C) 2000 - 2017 University of Economics in Prague